Léta pracoval pro banky a korporáty s rozpočty, ze kterých se točí hlava. Za svou práci nasbíral řadu cen, ale nezdá se, že by to jeho ego formovalo více, než je nutné. Šestačtyřicetiletého architekta Luku Križka to dnes více táhne ke smysluplné a ekonomicky dostupné architektuře pro všechny.
Napsal, vyfotil: Petr Toman / Fundament Creative
Setkání s Lukou je zážitek. Myšlenky chrlí kadencí, která nedá minutku prostoru zasnít se a oddychnout si od vodopádu inspirace. Ve svém ateliéru v podkroví historické vily Šín v Praze 6–Sedlci, kterou si zamiloval už jako malý kluk při výpravách po svazích nad Vltavou a kterou v dospělosti skutečně získal, má vystavené modely svých návrhů slepené z papírového kartonu.
Typická je pro ně jednoduchost, originalita a kompaktnost: nic nikde nepřečuhuje, nikam nezírá, vše je v jakémsi ideálním poměru.
Když takový model berete do ruky, otáčíte jím, vnímáte jeho proporce a světlo, které objevuje tvary budoucího domu, začnou se ozývat dětské touhy hrát si a stavět. Ke slovu se hlásí fantazie, s níž je Luka Križek velký kamarád, což ostatně ocenila i nejedna porota architektonické soutěže.
Během covidu se začal více věnovat navrhování dostupné (Luka používá výraz „rozumné“) architektury. Rekonstrukcím domů, moderním dřevostavbám, které neplýtvají prostorem a finančně nezatěžují investory více, než je nutné, domům tvořeným železným skeletem. Navrhl řadu typových domků s ambicemi posunout běžnou typovou výstavbu na vyšší úroveň. „Nemyslím, že jde o něco výjimečného. Nehrajeme si na vysokou architekturu pro elity. Byl bych rád, kdyby se u nás kvalitní domy staly běžným standardem jako je tomu v zahraničí.“
Luko, jak je na tom novodobá česká architektura?
Zlepšuje se. Mnoho kolegů bude tvrdit opak, ale já jsem přesvědčený, že nás česká architektura překvapí. Začínají být k vidění krásné projekty a v brzké době se vynoří kvalitní realizace nejen od architektů mé generace, ale i od mladších kolegů. Na to se moc těším. Povede to k celkovému kulturnímu posunu společnosti. Nejen běžné populace, ale i byrokratů. To je velmi důležité, neboť úředníci mají obrovskou moc věci měnit a ovlivňovat. Jak pozitivně, tak i negativně, což se bohužel často děje.
Co může za tu proměnu?
Určitou roli v tom hrají média, zejména lifestylové časopisy. Dříve byli lidé zasypaní spíše špatnou produkcí z běžných časopisů, protože o kvalitní architektuře se sice psalo, ale jen v časopisech odborných. A ty se k běžnému čtenáři povětšinou nedostaly.
Dnes je situace jiná. Zdařilé realizace se objevují v běžných časopisech jako jsou Bydlení nebo Můj dům. Dostanou se tak k širšímu publiku, které časem přijme kvalitu za standard a v takových domech pak chce bydlet. Vzniká poptávka, objevují se nová studia…
S architekturou a designem se odehrálo něco podobného jako s gastronomií: všichni jí rozumí, protože jí vidí několikrát denně v televizi a píše se o ní úplně všude.
Myslel jsem, že za proměnou budou spíše generace mladších architektů.
To bezpochyby také. Ovšem dnešní doba je více otevřená krásné architektuře a díky tomu to mají mladší generace architektů o něco jednodušší. Mohou dělat věci, které moje generace architektů nemohla, protože společnost na ně ještě nebyla připravená.
Když jsme přišli s koncepcí černého domu, tak mě klient poslal k psychatrovi, že jsem depresivní (smích). Dnes takové domy žádají klienti sami. Napomohla tomu jistě i možnost vyjet do zahraničí, vidět a na vlastní kůži zažít, jak se v takové architektuře žije.
Cestou ke změně je tedy edukace?
Ano, určitě. V Holandsku či Belgii zakopneš o skvělou architekturu na každém rohu. I v malých obcích uvidíš stavby od neznámých autorů, které jsou často výrazně lepší, než ty, které vznikají v renomovaných studiích u nás.
Protože mají historii?
Protože tam lidé nic jiného neznají. Běžně je kolem nich k vidění kvalitní architektura, takže oni nic horšího nechtějí. To u nás bohužel dosud neplatí.
Pevně věřím, že i u nás je mnoho skvělých architektů, kteří dosud jen neměli možnost promluvit nebo jim nebyl věnován mediální prostor. Mám na mysli silnou generaci Husákových dětí, která je teď ve věku, kdy může o věcech rozhodovat. Právě oni, ale i výrazně mladší generace budou nástrojem změny.
Jaká je pozice architekta v dnešní společnosti?
Osobně si myslím, že lidé si důležitost architekta začínají uvědomovat. Pochopili co vše pozitivního mohou spoluprací získat. Na druhou stranu ovšem stále převládá nonsense, že architekt je dostupný pouze finančně dobře zabezpečené sociální vrstvě.
A není?
Nemusí být. Snažím se tento mýtus překonat. Jistě jsou architekti, kteří touží stavět luxusní domy obrovských měřítek pro klientelu, která žije v jiné realitě. Ale já po takových klientech příliš netoužím.
Pro movité klienty ovšem také pracuješ.
To ano, a také nutně neříkám, že s výjimečně bohatými klienty nemám dobré zkušenosti. Stále více mě to ale táhne k přirozenosti a ne k okázalosti. Raději dělám s omezeným rozpočtem pro zajímavé a fajn lidi.
Pro jakou cílovou skupinu klientů tě baví pracovat?
Nedá se nijak paušalizovat. Zpočátku nároční znalci architektury toužící po jedinečnosti v průběhu tvůrčího procesu procitnou, že v jádru touží po něčem naprosto opačném. A naopak mladý pár nedotčený světem moderní architektury, o němž bych zpočátku pochyboval, si zvolí variantu, které jsem nedával příliš nadějí na úspěch.
Zajímá mě tedy kdokoliv, koho osloví má tvorba a pro koho se pojem bydlení nesmrskne na pouhé uspokojení základních potřeb a má potřebu vyšších než konzumních cílů.
Je to spíše o lidech než o jejich možnostech?
Kde je vůle, tam je cesta. I s omezeným rozpočtem může něco krásného a kreativního vzniknout, proto by se lidé neměli bát oslovit architekta. Architektura by se neměla stávat nástrojem elitářství, měli bychom ji přiblížit většině.
Vadí mi, že se z designu a architektury stala elitářská záležitost. Krásná váza či židle jsou dnes v designovém obchodě pro běžného člověka nedostupné, protože ti, kteří si je mohou dovolit, si s produktem často kupují i společenský status. Dobrou architekturu a dobrý design by si měli zasloužit všichni.
Omezený rozpočet a kreativita – neprotiřečí si to?
Architektura s velkým budgetem rozhodně neznamená, že bude nejlepší. Protože nezřídka se stane, že zhýralé zadání investora zdeformuje původně zajímavý záměr.
Není všechno zlato co se třpytí.
Raději pracuji s hendikepem: pokud nemáš ideální podmínky, musíš si je vytvořit. Tomu se říká kreativní přístup a uvažování.
Dokonce se mi zdá, že takový přístup je v současné době už nutností. Rostoucí rozdíly mezi bohatými a chudými a ekologické nároky nás nutí zamýšlet se nad způsobem, jak navrhnout architekturu udržitelnou a finančně dostupnou. Použil bych slovo rozumnou.
Pokud je výsledkem práce architekta funkční, ekonomicky dostupný a navíc krásný barák, tak mi to osobně dává největší smysl a přináší pocit satisfakce.
Říkal jsi, že tě láká „rozumná architektura“. Že by se přístup postavený na rozumu měl stát standardem, protože není umění rozházet peníze klienta za autorskou exhibici. Jak takový přístup uplatňuješ v praxi?
Dobře se to nechá vysvětlit na navrhování pro korporátní klienty. Většina architektů zvolí jednodušší cestu: vyberou špičkový konfekční nábytek, světla, koberce a dlažby z trendy katalogů a kombinací těchto krásných produktů rychle splní zadání. Že klienta zatíží finančně více, než bylo potřeba, nikdo neřeší.
Touto cestou nejdu. Nejen proto, že líbivé produkty se rychle okoukají a všechny interiéry ve výsledku vypadají podobně. Mně vadí, že drahými produkty se rychle vyčerpá rozpočet, takže nezbydou peníze, aby architekt mohl realizovat vlastní nápady. Návrh se smrskne jen na řešení dispozic.
Místo krásného katalogu bereš do ruky raději tužku?
Ano, a to doslova. Raději navrhnu atypickou židli, stůl či recepci nebo začnu prostor zajímavě tvarovat, což ve výsledku bývá levnější, rychlejší a navíc originální. Klient dostane jedinečný výsledek a ještě ušetří.
Z původně nudného zadání bez kreativního potenciálu jde vytvořit výrazné autorské dílo. Vznikne třeba kolekce vlastního nábytku, která se nechá využít i v dalších projektech. Architekt si navíc vytváří vlastní značku.
Takže nepodlehnout pozlátku a zaměřit se na podstatu, to je dle mého správná cesta.
Jak jde v architektuře vykouzlit z mála hodně?
Třeba tak, že v nezajímavém prostoru vytvoříš „malý zázrak“. Navrhneš jednací stůl natolik výtvarně a esteticky zajímavý, že svou energií bude dominovat celému prostoru.
Jediná věc dokáže fádní prostor pohltit natolik, že nic jiného než ten stůl nebude vnímáno. Když se z takového prostoru odejde, v hlavě zůstane zážitek spojený se stolem. O tom je skutečná architektura.
Také je to velmi ekonomické řešení, neboť pak už není potřeba investovat do dalšího nábytku.
Takový stůl ovšem musí umět někdo vyrobit, což může být problém.
Architektura je bohužel disciplína závislá na faktorech, které není vždy možné ovlivnit. Proces začíná štěstím na osvíceného klienta, dále snahou architekta vymáčknout ze sebe to nejlepší, pokračuje opět štěstím, a to na chytrého úředníka, a končí dobře zvolenou realizační firmou. Takže ano, do poslední chvíle není vyhráno, protože vše závisí na lidském faktoru.
Jak jsme na tom v Česku s řemeslníky?
Už dvacet let, co tuto profesi aktivně vykonávám, jsem bohužel svědkem značného poklesu úrovně řemesel. To mě velmi trápí, neboť je čím dál složitější realizovat nápady architektů.
Důvod?
V samotné obtížnosti a výjimečnosti konkrétního řemesla to nebude. Abys spojil dvě trubky, nemusíš být Einstein, to dokáže – bez urážky – po několikadenním školení téměř každý. Myslím, že je problém v tom, že doba, kdy byl řemeslník hrdý na svou profesi a dělal ji se zaujetím, je dávno pryč.
Takže lidský faktor?
Ve stavební branži se točí hodně peněz. Přitahuje určitou sortu lidí, kteří ji chápou jako snadný výdělek. Když jsme před dvaceti lety začínali jako studenti s prvními realizacemi, byli jsme v šoku, když nám padesátiletí pardálové na stavbě klidně lhali do očí. A to se nezměnilo.
To působí dost depresivně.
Naštěstí jsme zažili i opačné příklady. Byli jsme fascinovaní šikovností a umem řemeslníků, kovářů, kovotlačitelů, kameníků, sedlářů či houslařů, kteří nás zasvěcovali do technologií. Neuvěřitelně šikovní lidé, na které rád vzpomínám a vděčím jim za hodně. Díky jejich šikovnosti jsem se mohl jako architekt vypracovat.
Se stavebními firmami to asi bude podobné, ne?
Jméno stavební společnosti není vždy důležité, zásadní je šikovnost a přístup jejích pracovníků. K tomu mám jeden postřeh: Dříve bylo běžné vyjednávat s firmami o ceně. Šlo o běžnou součást obchodní strategie, na které vydělávali především investoři.
Dnes je situace zcela odlišná. Kvalitních realizačních firem je tak málo, že investoři dají cokoliv, jen aby získali stavební společnost se schopnostmi stavbu dotáhnout do úspěšného konce. Jeden extrém nahradil druhý. Stavebnictví je prostě zvláštní branže.
Luko, může být stavba domu vůbec radost?
Stavba má být radost. To bychom si měli, i přes všechny negativní faktory, stále uvědomovat. Nemůže být větší radosti, než když se ze společných diskuzí architekta a klienta klube vysněné bydlení a následně se realizuje.
Několikrát jsem slyšel, že je lepší zůstat v pronájmu než stavět.
Chápu, stavba je náročný, ale také výjimečný okamžik. Vždyť většina lidí si staví dům jednou za život a dělají při tom rozhodnutí, která mohou fatálně ovlivnit jejich budoucí žití. Navíc jde o investičně asi nejzásadnější okamžik jejich života. Proto je nutné, aby vše dopadlo skvěle a s minimální dávkou stresu.
Nemáš někdy pocity zmaru? Baví tě ještě architektura?
Přeci nebudeme končit negativně. Přes veškerou frustraci z toho, že mnoho našich projektů se z různých příčin nakonec nerealizuje, což je pro náš obor typické, jsem rád, že jsem si architekturu zvolil.
Mohu se věnovat profesi, ve které zažívám uspokojení z tvorby a následně i z výsledků. Hlavní motivací architekta nemusí být peníze, ale spokojenost dalších lidí.