Pro někoho strašák, pro jiného výhra. O rodinném podnikání se popsaly stohy papíru. Velebí ho ve Forbesu a zatracují tamtéž. Vznikly o něm psychologické studie. Takže jak to máme my? Házíme po sobě v kanclu nádobím?
Zaznamenal: Petr Toman / Fundament Creative
Lukáš: Mít rodinnou firmu je pro mě přirozená cesta. Občas se s bráchou sice neshodneme, ale vždycky se dohodneme. Naštěstí nemáme v povaze brát si spory z práce osobně. To je zásadní.
Stejně jako komunikace. Je důležité se o věcech bavit společně a společně dělat rozhodnutí. Je potřeba vědět, co ten druhý dělá a to platí i pro zaměstnance.
Rodinné podnikání je o důvěře. Jsou to moje zadní vrátka, protože vím, že když se něco podělá, tak se mám na koho spolehnout. Komu jinému bych měl věřit, než vlastní rodině? To je pro mě asi to nejdůležitější.
Někdy mě všechno štve. Říkám si, že se nechám zaměstnat a bude klid. Jenže nemám srovnání, nikdy jsem zaměstnaný nebyl, tak nevím jak bych to zvládal. Asi by to ale nebyla žádná sláva, jsem dominantní typ.
Na podnikání se mi líbí, že mohu prezentovat hodnoty, ve které věřím. Dělat smysluplné věci a dělat je dobře. V tom jsme s bráchou zajedno. Také si můžeme vybrat lidi, se kterými děláme. Nesnáším toxické prostředí a vztahy. V práci trávíme denně minimálně osm hodin a dělat s někým, kdo mě vytáčí doběla a krade mi energii? Nejsem žádný personalista, ale vyhovuje mi, že si lidi vybíráme sami.
Ne vždy je důležité, jak dobře to umí s kladivem, protože to se může naučit.
Kamil: Jsme navzájem tolerantní. To je základ, který jsme získali zkušeností. Také chceme s bráchou to samé – mít klid, žádné velké úvěry, rizika a z toho pak nervy nadranc. Nepotřebujeme točit miliony, nás to neláká. Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše 🙂
Pro nás je důležitější rodina, než peníze. I před rodiči potřebujeme být v pohodě, protože když budeme mít s bráchou nervy v kýblu z toho, že máme někde miliony a čekáme, jestli nám je zaplatí, tak naši nebudou v klidu.
Otázkou je, jak k tomu ideálnímu stavu dojít. My máme to štěstí, že oba chceme víceméně to samé. Minimalizovat rizika a dokázat se domluvit. Dokážeme posoudit věci ze všech stran a snažíme se je vidět objektivně, i když občas někdo z nás musí ustoupit.
Trvá pět až deset let, než si všechno sedne, obrousí se kameny a než zjistíte, že jste schopni společně podnikat. Neliší se to od manželství, když z něj vyprchá chemie, začne dřina. Myslím, že není možné fungovat stylem – ty nemáš pravdu, já mám pravdu. Respektive my to tak nemáme. Ani jsme si to nerozdělili stylem, že jeden má 51%, aby měl právo veta. Protože jak by se pak cítil ten druhej? To není náš styl.
Zajímavé také bylo, když s námi začal dělal náš táta. Když spolu jedete montovat stavbu, tak to není jednoduché, protože každý má svůj styl a je třeba být opatrný v komunikaci. V práci jsem šéf já, ale pořád je to táta. My to naštěstí dokázali všechno ustát, ale znám příběhy, kde to nefungovalo a rodinu to rozdělilo.
Win win je to jedině tehdy, když se dokážete dohodnout i přes rozdílné názory a mít společný cíl. Jinak to nemá cenu.
Za obrovskou výhodu rodinného podnikání považuji taky to, že mám s kým pokecat o problémech. Bráchovi nemusím nic vysvětlovat, jsme ve stejné situaci, o to rychleji můžeme najít řešení.